„Byla jsem vedena k tomu, abych se nelitovala, ale naopak zabrala.“
Kateřina pochází z Nového Města nad Metují, kde chodila do základní školy. Má o 11 a půl roku mladší sestru Vendy, která studuje střední školu. Říká o ní, že je velká šprtka, protože celou základku měla samé jedničky.
Kateřina vystudovala Obchodní akademii. Nemá zrovna kladný vztah k matematice, obecně k číslům, protože trpí dyskalkulií, což je specifická porucha počítání. Přesto se i s tímto hendikepem dokázala poprat a je fakturantkou v Enttivě. V kolektivu je velmi oblíbená, protože je vždy usměvavá, pozitivně naladěná, svědomitá a pracovitá. Ve svém životě má jasno a říká: „Je jedno, jestli jste hendikepovaný nebo zdravý, jestli sedíte na vozíku, nebo nevidíte, protože každý má právo na štěstí. Právo být šťastný. Pokud lidé hledají důvody, proč to nejde, tak vlastně nikdy šťastní nebudou.“
Kateřina se sice narodila zdravá, ale velmi brzy ji postihla vážná nemoc. „Prodělala jsem dětskou mozkovou obrnu a k tomu mám ještě epilepsii. Projevilo se to tak, že mám hendikep na pravou stranu. Od malička jsem vytáčela koleno dovnitř a měla jsem pokrčenou pravou ruku. Pak jsem absolvovala operaci achilovky a ještě jednu operaci nohy. Chodila jsem na rehabilitace. Na konci základní školy jsem absolvovala operaci ruky, ale ta se moc nepovedla. Mám průkaz ZTP.“
Jak ten váš hendikep vnímalo okolí?
Co se týče kolektivu dětí, tak to bylo horší. První třída byla v pořádku, děti se seznamovaly. Rozdíly jsem začala vnímat až v druhé třetí třídě. Byla jsem pro ně jiná, ony nevěděly, jak se k tomu mají postavit, takže se mi vyhýbaly, stranily, posmívaly atd. Já jsem vždycky byla takový ten outsider. Navíc jsem byla více při těle, takže i tomu se mohly smát. V tělocviku jsem moc nevynikala. A měla jsem úlevy, protože jsem dyslektik, dyskalkulik, dysgrafik.
Jak jste to v takovém kolektivu zvládala?
Já jsem si to tehdy nějak nepřipouštěla a už si to dnes ani moc nepamatuji. Ale maminka mi říkala, že jsem děti v dětství uplácela. Dávala jsem jim svačiny, nabízela jsem, že jim s něčím pomůžu apod.
Měla jste nějaké kamarádky, kamarády?
Ne. Prostě jsem nezapadla. Takže jsem spíše vyrůstala mezi dospělými. Do 11 let jsem byla jedináček, občas jsem si hrála se svou sestřenicí. Moje dětství ovlivnili i prarodiče. Babička a nevlastní děda. Ten mi vždycky říkal, že nejsem na tom tak blbě, abych se musela litovat, takže mám zabrat. Že co si neudělám, tak nemám. Takže nemám spoléhat na to, že to někdo udělá za mě.
Pak přišlo studium na střední škole?
Studovala jsem v Jánských Lázních Obchodní akademii, která dnes nese název Obchodní akademie Olgy Havlové. Byli jsme tam všichni postižení. První rok mi na internátě bylo smutno, někdy jsem i plakala. Pak jsem se otrkala. Pokud jde o učení, některé věci mi šly, ale třeba účetnictví, tomu jsem nerozuměla.
Dělám fakturantku a nerozuměla jsem účetnictví?
Jo, protože jsem měla učitele, který mě to za pět let nenaučil, nedokázal mi to vysvětlit. Před maturitou jsem požádala svého nynějšího přítele, jestli by mi nepomohl, jestli by mě to nenaučil. A on mě naučil účetnictví za tři měsíce, přičemž učitel to nedokázal. Já jsem pak odmaturovala za jedna z ústních, z písemných za tři. Ale zkoušku z matematiky jsem udělala až na druhý pokus.
Po maturitě se Kateřina přihlásila na vysokou školu do Liberce, protože tam brali bez přijímaček. Po půl roce studium ukončila. Nezvládla rozdíly mezi středoškolským a vysokoškolským studiem, nestačila se na vše samostatně připravovat. Přiznala si, že není samouk. V roce 2013 se odstěhovala do Prahy. „Začínala jsem jako uklízečka. Pracovala jsem tam tři a půl roku. Bylo to chráněné pracovní místo a byla jsem propůjčena formou služby do jiné firmy.“
Vy jste zvládala uklízet?
Ano, já se svým postižením akorát nemohu čistit okna a dělat noční. Pak jsem rok pracovala jako administrativní pracovnice v mateřské školce. Půl roku to tam bylo optimálně v pořádku, lidi se oťukávali a pak došlo k tomu, že se změnilo vedení a moje pozice už pak nebyla potřeba. Dělala jsem tam takovou holku pro všechno a pak už jsem tam nechtěla být. V té době mi onemocněla maminka a já jsem z práce odešla.
A pak jste přišla do Enttivy?
Ano, v dubnu 2018. O volném místě jsem se dozvěděla z inzerátu na internetu. Já když jsem tam odpovídala tak jsem si říkala, Hlubočepy, kde to je? A oni mi napsali. Já většinou když někam jdu, tak si to i nakreslím, abych věděla, jak a kam jít. Teď tam jdu a vidím, rodinný barák a říkám si, jdu dobře? A byla jsem dobře. Když jsem druhý den přišla do práce, řekli mi, že budu dělat fakturantku. Já jsem si pomyslela, to nemůžou myslet vážně. Pak po 14 dnech mi znovu řekli, že budu dělat fakturantku. Snažila jsem se jim vysvětlit, že vzhledem k mému vztahu k číslům to není zrovna dobrý nápad. A vidíte, dopadlo to tak, že už tam rok a půl fakturuji.
Co je vaší náplní práce?
Eviduji a vystavuji faktury, kontroluji platby, komunikuji se zákazníky, dodavateli a účetními. Pracuji šest hodin denně, a co se týká pracovních podmínek a spolupráce, jsem spokojená, nemohu si na nic stěžovat. Paní Zachovou vnímám trošku jako mámu. Mám ji velice ráda a dobře se mi s ní spolupracuje.
Co vaše lásky?
Kateřina se zase směje a pak chvíli dělá s odpovědí drahoty. „To jsou kapitoly samy pro sebe. Moji první lásku jsem potkala na střední škole a byla to taková ta láska, ke které se člověk vrací. Byl to spolužák mého současného přítele. On byl ve třeťáku Obchodní školy a já v prváku Obchodní akademie. Ale nevyšlo nám to, rozešli jsme se. Ve druhém ročníku jsem poznala Šimona, ale dohromady jsem se s ním dala až po skončení střední školy. Má také zdravotní postižení, ale nemá invalidní důchod. Pracuje jako skladník. Jsme spolu už šest let. Šimon si teď plní sliby, které mi dal. Další pejsek, rekonstrukce, svatba, děti. Zatím máme dva psy a připravujeme rekonstrukci bytu a toho dalšího se děsím. Jsem velice ráda, že jsem ho potkala.
Jaké máte koníčky?
Jako malá jsem si hrála s panenkami, s babičkou jsem ráda uklízela a vařila. Na střední mě zajímali kluci, ráda jsem tancovala. Vždycky jsem měla ráda zvířata a měla jsem ráda psy. Ale maminku pokousal pes a ona mi pořád říkala, že pejsci jsou zlí. Takže když jsem byla malá, chodila jsem po druhé straně chodníku. Teď už se psů nebojím, mám křížence rotvajlera, německého ovčáka a labradora. Je to Maxík. Druhého psa mám od přítele, je to Šimonova holčička, má devět měsíců, jmenuje se Jessi a je to lotr.
Působíte velmi pozitivně, vypadáte, že jste dobře naladěná, veselá, že si z toho nic neděláte?
Protože jsem zjistila, že vlastně nic nezměním.
Co je pro Vás kvůli tomu hendikepu nejsložitější?
(Dlouze přemýšlí…) Ani nevím. Když mi něco nejde, tak se přizpůsobím. Nemohu řídit, ale zvykla jsem si jezdit MHD. Když si najdu na všechno způsob, jak to zvládnout, tak mě to ani neomezuje. Já jsem většinou hledala způsoby jak to udělat tak, abych nemusela říkat někomu o pomoc. Byla jsem k tomu vedena.
Máte nějaký sen?
Chtěla bych domeček se zahrádkou pro mé dva psy, kde bych bydlela společně s Šimonem.