Marek Valenta

„Snažím se být co nejvíce samostatný.“

Marek se se svým zdravotním hendikepem narodil. Základní školu navštěvoval V pražských Letňanech. Poté začal studovat sociálně-činnost na střední škole v Jedličkově ústavu. Je to nejstarší české zařízení pro děti a mládež s tělesným postižením, které se dodnes věnuje vzdělávání, rehabilitaci, sociálním službám, komplexnímu rozvoji dovedností, využití tvůrčího potenciálu a zlepšení kvality života lidí s hendikepem. Po ukončení střední školy hrál na bicí v několika profesionálních kapelách, začal učit děti v Domě dětí a mládeže v Dejvicích a pracoval v jedné chráněné dílně. Do Enttivy nastoupil v roce 2018. Stále učí děti hře na bicí nástroje a vystupuje s kapelou Marek Dusil Blend. Má sestru Lucii, je učitelkou na ZUŠ a bratra Jiřího, se kterým hrál v Tap Tapu. Nyní pracuje Jiří jako asistent produkčního v jedné soukromé společnosti.

„Hudba je úžasná věc, skvělý koníček“

Hudbě se Marek začal věnovat v 15 letech, při studiu v Jedličkově ústavu. Byla tam řada různých kroužků, a on se snažil dělat, jak sám říká, všechno možné, vedle hudby například i florbal. „Hudbě jsem se věnoval v kroužku, kterému se říkalo The Tap Tap. Tam mě posadili na takové dva kotle, to se mi moc líbilo, velice jsem se pro to nadchnul, a proto jsem začal hrát na bicí,“ začíná své vyprávění Marek.

„Nejprve jsem asi půl roku cvičil na malý buben (virbl). Pak mi učitel řekl, že by to chtělo bicí soupravu a tak ji pořídili. Byla to prostě dětská sada s lepšími blánami a židlička, která mě unesla. Člověk se tomu musel přizpůsobit, protože se mi například blbě drží paličky, neudržím je všemi prsty. Občas dostávám křeče a někdy i zánět. Ale to všechno muselo jít stranou, musel jsem pořádně makat,“ pokračuje. „Z počátku jsme s tou hudební skupinou v rámci kroužku vystupovali na akcích ústavu, anebo jiných charitativních akcích a postupem času jsme začali vystupovat více. Měli jsme i profesionální hudebníky většinou v dechové sekci, pak klávesy a příležitostně akustická kytara.

Jednou z akcí, na kterou Marek i po mnoha letech vzpomíná, byla návštěva dětí z jednoho ukrajinského dětského domova. Při jeho vyprávění člověka až zamrazí. „Byl to spíše pěvecký sbor než kapela. Přijelo jich do Jedličkova ústavu 10, 12 dětí různého hendikepu. Nádherně zpívali, bylo to úžasný. V týdnu probíhaly workshopy a poslední den byl megakoncert na festivalu Vysoko, Výše, Vyšehrad. To bylo úžasné, doslova mě to fascinovalo. My jsme se učili zpívat, oni zase hrát na nějaký nástroj, bylo to perfektní. Děti byly hodné a laskavé. Víte, čím více je člověk v hajzlu, tím více je ze všeho nadšenější.

Po nějakém čase jsme zase my, jeli k nim. A to bych každému přál zažít. To je něco, co vás hodně změní. Mě to dostalo. Ten dětský domov byl v lese, nikde nikdo. Je fakt, že tam byla nádherná příroda. Ale řeky plné PET láhví. My si fakt můžeme pískat. Málo personálu, stávalo se, že k nim charitativní sbírky nikdy nedorazily, jídlo se nadalo jíst. A to pro nás vařili lepší jídlo. Na jeden okamžik nikdy nezapomenu. Byli jsme zahrát dětem, které byly upoutány na lůžku. To mě dostalo. Musel jsem se pak jít do pokoje vybrečet, nemohou z pokoje ven, vídí slunce jen ze svých oken,“ dořekne a chvíli mlčí.

Jak vznikl videoklip Řiditel autobusu

Marek má průkaz ZTP/P a tedy mimo jiné nárok na průvodce. Ale snaží se být co nejvíce samostatný. K lepšímu pohybu po městě používá kolo. A v tom je právě ten problém. „Ten průkaz vám nepomůže, on neřekne, že můžete mít to kolo a vzít si ho s sebou do tramvaje nebo autobusu. Když se bavíte z debilem, tak mu můžete ukázat oprávnění, ale jemu to je jedno,“ vysvětluje Marek. Při cestování v pražské MHD zažívá Marek už od dětství nepříjemné příhody. „Jeli jsme se základkou dvě třídy z divadla. Byli jsme děti a řidič nás nechtěl pustit do autobusu, protože jsem tam měl to kolo. 60 dětí nechtěl pustit do vozu. Paní učitelka sice přesvědčivě argumentovala, ale on nás nepustil. Takže holky s paní učitelkou a se mnou jely autobusem a kluci s učitelem šli z Proseku do Letňan pěšky a táhli to kolo. To bylo pro mě dramatické a frustrující, cítil jsem se hrozně, strašné,“ vzpomíná.

K dalšími incidentu došlo, když si jel spolu se svým vedoucím z internátu Šimonem Ornestem pro první bicí na sídliště Háje. „V metru mi jeden intelektuál z dopravního podniku říkal, že tam nemohu jezdit na kole a ať z něj okamžitě slezu. Můj doprovod se mě vehementně zastal a vysvětloval mu, že to je má kompenzační pomůcka, místo vozíku. Nakonec jsme tím metrem jeli a vedoucí ode mě začal zjišťovat, jak se vlastně ke mně řidiči MHD chovají. Vzhledem k tomu, že to nebylo poprvé ani naposled, se z toho stal námět na videoklip. Když jsem dostal k přečtení hotový text písně, který napsal XINDL X, byl jsem překvapený. Vystihl naprosto přesně pointu mého příběhu. Úžasný text, byl jsem dojatý.“

Refrén písně Řiditel autobusu

„Kolo je kolo a kolem zůstane, tak to bylo a je a nic se na tom nezmění. Blbec je blbec a blbcem zůstane. Někdo má krátké nohy a někdo dlouhé vedení. Kolo je kolo a kolem zůstane. Z těch tvejch argumentů zůstává rozum stát. Blbec je blbec a blbcem zůstane. Když máváš předpisy, tak měl by si je znát.“

Rána pod pás a život jde dál

Marek zůstal v kapele The Tap Tap i po ukončení studia na střední škole, měl hraní jako své zaměstnání. Navíc měl v kapele svou lásku. Jenže pak přišla zlá zpráva a hned na to další. Marek se nepřítomně dívá do okna a tiše říká: „Moje přítelkyně dostala rakovinu. Týden před tím, než zemřela, mi přišla od šéfa kapely SMS, abych už do kapely nechodil, že mě tam už nepotřebují… Vnímal jsem to jako zradu… Z toho se nikdy nedostanete… Teď po osmi letech jsem připravený mít nový vztah, ale jsem sám… Je to těžké, jsem prostě jiný, mám pocit, že hodně holek kouká na fyzický stav… Cítím se zase jako na základce, jako malé bezmocné hendikepované dítě…“

Po odchodu z kapely The Tap Tap hrál Marek například s Emmou Smetanou a v kapele Circus Problem. Od začátku roku 2019 vystupuje s kapelou bratra zpěvačky a skladatelky Lenky Dusilové Marek Dusil Blend. „On je písničkář, hraje folk a píše super texty, takže se to dobře poslouchá. Já tam hraju na bicí, které nahrazují cajón.“ (Cajón, španělsky bedýnka, je perkusivní hudební nástroj latinskoamerického původu. Většinou se jedná o kvádr vyrobený ze dřeva s ozvučným otvorem na jedné straně). „Jezdíme po koncertech a vajíčka a rajčata po mě zatím neházeli, takže dobrý. Hudba je úžasná věc, je to skvělý koníček a myslím, že by ji měl dělat každý, aspoň soukromě.“

„Snažím se svou práci dělat dobře“

Na Enttivu narazil náhodou. Sledoval nabídky práce na webech a občas si tam sám dal také inzerát, že hledá práci pro hendikepované. „Když jsem přišel do Enttivy poprvé, tak jsem byl nedůvěřivý, protože jsem měl špatnou zkušenost z minula. Dělal jsem v jedné chráněné dílně a šidili mě tam na penězích. Pracoval jsem osm hodin denně a dostával jsem minimální mzdu, která tehdy byla nějakých sedm tisíc korun. Což vlastně, jak jsem později zjistil, těch sedm tisíc je dotace od státu. Takže šéf nám přeposílal státní peníze a za vvvvvpráci nás vůbec neplatil. Říkal, že ty další peníze nepotřebujeme, protože bereme invalidní důchod. Tihle lidé jsou pro mě ti největší ubožáci.

V Enttivě to je super. To, co dělám, se snažím dělat dobře a za to dostávám adekvátní peníze. Zpracovávám reporty, tzv. inventury vytisknutých papírů v jednotlivých měsících. Děláme to pro různé firmy. Musel jsem se naučit ten mechanismus a systém, který není úplně jednoduchý. Když udělám jednu chybu, celé to spadne. Pracuji čtyři hodiny denně. Pak ještě skoro každý den učím děti na bicí a vystupuji s kapelou,“ vypočítává Marek a na otázku zda má nějaké přání, odpoví, „Já už nechci mít žádné přání. Vždycky když jsem měl přání, tak se to pokazilo. Ale chci být mezi lidmi. Když jsem s nimi, když jsem venku, tak mě to dost nabíjí, ale když jsem doma sám, tak je to depresivní.“